Dnes jsem narazil na docela zajímavou úvahu Davida Byrnea na téma lidstvo a náboženství. David uvažuje, pokud věřící lidé skutečně žijí déle a jsou skutečně štastnější, jak některé studie údajně tvrdí, potom evoluční základ a důvod existence náboženství je jasný – je to jednoduše pro lidstvo výhodnější.
Připadá mi to docela pravděpodobné. Člověk žijící v iluzi se může skutečně cítit šťastnější a díky tomu bude přirozeně inklinovat k delšímu životu (o menší pravděpodobnosti sebevraždy nemluvě).
Osobně jsem však nikdy nepochopil vlastní akt náboženské konverze. Lidově řečeno: kde se to zapíná? Jak se může člověk rozhodnout stát se věřícím a skutečně začít věřit, že existuje bůh? Já osobně bych to klidně i rád zkusil, ale nejsem toho schopen. Existence boha (jakožto nejvyšší instance) mi připadá krajně nepravděpodobná až absurdní, přičemž jeho křesťanská podoba na mne někdy působí až dětinsky naivně.
Z Davidovy úvahy tedy vyplývá, že z evolučního hlediska pro lidstvo jakožto živočišný druh je tedy náboženství výhodné. Osobně si ale pokládám otázku, zda je výhodné i pro lidskou společnost a nedovedu si na ni odpovědět. Teoreticky by religiózní společenství mělo být morálně kvalitnější, ovšem při hledání podpory této hypotézy jsem nacházel spíše podporu pro opačná tvrzení … tak nevím. Prozatím tedy zůstanu ateistou s lehkým sklonem k agnosticismu a se sympatiemi k buddhismu (a kvakerství)
Zdroje a související odkazy:
David Byrne Journal: 10.24.06: Happy Idiots
François Tremblay: Religion’s devils




